Pro
03
2014

Jak jsem položil Mášenku a co z toho plyne

(text je staršího data, proto údaj o stáří Mášenky nesedí s datumem vydání 🙂 )

Mášenka je moje japonská holka, kterou mám pro svoje potěšení. Letos jí je dvacet a je krásná. Dnešní výlet s ní byl ale obzvlášť zajímavý. Jako každá ženská, když se jí nějaký čas nevěnujete, začne trucovat. Po nějakém tom přemlouvání si nakonec dá říct, ale můžete si být jisti, že vám to při nějaké příležitosti vrátí.

Vydali jsme se spolu dnes na výlet do jižních Čech. Slunečné a horké počasí bez možnosti srážek k takovému výletu přímo lákalo. Kochal jsem se cestou jako pan doktor a tak jsem se ani nevšimnul, že přijíždíme ke křižovatce na malém městě. Vrozená úcta k místním obyvatelům mi nedovolí městys nazvat „Ospalou dírou“ ale místo mělo všechny takové atributy. Bylo pravé poledne, nikde ani noha. I vedro už bylo příliš unavené i na to, aby se třeba jen převalovalo. Křižovatka byla umně vytvořena z kamenných kostek zvaných „kočičí hlavy“, věky používání vyleštěnými do hladka. Cesta byla ještě vylepšena směsí prachu, písku a jemného štěrku. Povrch, který pokud by šel spolehlivě průmyslově vyrábět, byl by nejspíš vynikajícím materiálem pro valivé části kuličkových ložisek. Toho všeho jsem si ale nevšímal, uchvácen klidnou krásou zapadlého místa. Mášenka zřejmě došla k přesvědčení, že na tak krásném a klidném místě by byl vyložený hřích si chvilku nepoležet. Při jen letmém pomyšlení na zabrždění u křižovatky se spod předního kola ozval zvuk, jako když čínský obchodník s rýží posílá svoji komoditu přes víko krabice od bot a silnice jindy způsobně ležící vespod se z neznámých důvodů přitiskla k mému levému boku. Leželi jsme i s Mášenkou uprostřed dlážděné křižovatky. Rozhlédl jsem se, kdo všechno tuhle poněkud lascivní scénu viděl, ale za zaprášenými okny okolních domů se ani záclonka nepohnula. Situace jistě trapná, ale na pikantnosti jí přidával benzín vytékající nejspíš z plovákové komory karburátoru, proudící přes rozpálený motor a za jiných okolností jistě příjemně ochlazoval moji nohu beznadějně uvízlou pod Mášenkou. Lidský mozek se v kritických okamžicích dokáže vypnout k bývalým výkonům. Můj mozek, zcela jistě si vědom této své schopnosti mi s nebývalým výkonem pořád dokola opakoval něco jako: „Kurva, tak už kurva vyndej tu kurva nohu zpod tý kurva motorky!!!!“. Tato naléhavá výzva obsahující skrytou informaci o nebezpečí mi ovšem v tu chvíli byla celkem k ničemu, protože naléhavost vyproštění nohy jsem si uvědomoval i bez upozornění. Nic jiného mi ovšem mozek neposkytl. Nezbylo, než se přestat spoléhat na jeho v tuto chvíli poněkud omezené služby a zamyslet se sám. Myšlení sice bolí, ale vše je relativní. V porovnání s kolenem drceným válcem motoru a hlavně při představě intenzity prožitku, jaký by se dostavil v případě vzplanutí kapaliny I. třídy hořlavosti, jejíž sedmilitrová nádrž se v tu chvíli nacházela přímo mezi mýma nohama, se najednou bolest způsobená myšlením, jeví nicotnou. Zkuste si někdy ale zvednout těžký předmět, pokud ležíte na boku a potřebujete k jeho zvednutí právě tu nohu, kterou vám onen předmět zalehnul. Obtížné. Naštěstí má tělo svůj vlastní rozum a nejspíš koncentrováním síly do jediného okamžiku, jako to dokázal Sean Connery v Horalovi se mu podařilo Mášenku zvednout i se mnou. Všechno dobře dopadlo, jen Mášenka má nějakou tu jizvičku navíc. A z příběhu si nesu poučení pro zarputilé pacifisty – všechno rozumem a moudrostí zvládnout nejde, někdy je hrubá síla nezbytná!

Napsal FlyForFun v: Moje vlastní texty a nápady |

Letecká škola FLY FOR FUN 2016.